Meditační okénko

4. neděle postní

Usmíření hříšníka – uzdravení slepého – navrácení zemřelého k životu. To jsou, bratři a sestry, témata evangelií, kterým nasloucháme 3., 4. a 5. neděli postní. Jsou to texty určené především našim katechumenům, tedy dospělým lidem, kteří procházejí poslední fází své přípravy na křest.

Proč ale právě tyto texty? Jak spolu souvisí a jakým způsobem souvisí se křtem? Boží slovo i Katechismus katolické církve nás učí, že křest působí především 2 základní účinky. A těmi jsou: odpuštění hříchů a dar Ducha svatého, naplnění a vedení Duchem svatým.

Samařská žena, o níž jsme četli minulou neděli, zakusila především to, že je Ježíšem přijata, je jí odpuštěn její předchozí život a navrácena sebeúcta. Vidíme symbolické vyjádření prvního z účinků křtu, tedy odpuštění hříchů.

V dnešním evangelijním úryvku, tento aspekt křtu – tedy odpuštění hříchů – nevystupuje tak výrazně do popředí. Slyšeli jsme to hned na jeho začátku, když za Ježíšem přicházejí jeho učedníci, kteří se domnívají, že každé přirozené zlo, jakým může být třeba nemoc nebo tělesné postižení, je Božím trestem za hřích. Proto se ptají: Mistře, kdo zhřešil: sám (onen žebrák) nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Ježíš však neuznává tuto příliš pevnou vazbu mezi zlým jednáním a jeho bezprostředním důsledkem a odpovídá učedníkům jasně: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají je na něm zjevit Boží skutky. A jistě chápeme, že největším z Božích skutků, které se v životě tohoto člověka odehrávají, je jeho prohlédnutí. Nejenom fyzické, ale také jeho víra v Ježíše a přilnutí k Ježíši. A tak zde spatřujeme symbolické vyjádření druhého z účinků křtu, kterým je osvícení Duchem svatým. Nový pohled na vlastní život, na Boha, na svět kolem nás.

Nakonec – a nyní tak trochu předbíhám tempo liturgického roku, protože zmíním evangelium příští neděle – zde máme vyprávění o vzkříšení Lazara, mrtvého. Ten je obrazem člověka, v němž se oba dva účinky křtu spojují. Jakoby nám evangelista říkal, že každý, kdo skutečně prožije odpuštění a usmíření a skutečně žije životem Božích dětí, kteří díky daru Ducha svatého poznávají Boha jako svého milujícího Otce, prožívá nové narození. Povstává z duchovní smrti k životu. Nakonec už v Jan 3,3 můžeme slyšet Ježíšova slova, adresovaná Nikodémovi: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo v vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. A o několik veršů dále (3,7), pak udivenému Nikodémovi říká: (Tak se tomu) nediv, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova.

Před malou chvílí jsem řekl, že evangelia 3., 4. a 5. neděli postní jsou určená především našim katechumenům. Je tomu tak, protože právě oni by měli být těmi, kdo zvláště intenzivním způsobem prožívají hlubokou proměnu života, „nové narození“, které se má dovršit v momentu jejich křtu. A pokud ho prožívají, je to pro ně samé, ale i pro jejich okolí nejjistější důkaz o Božím působení v tomto světě.


Tolik slovo pro naše katechumeny. Zkusme se ale ještě velmi krátce podívat na dnešní evangelium jako na zvěst o naději pro situaci, kterou jakožto společnost prožíváme v těchto dnech.

Když si pustíme např. televizní zprávy, všimneme si pravděpodobně 2 věcí. Jednak množství těch, kteří trpí, ať už přímo v důsledku nemoci, v důsledku strachu či v důsledku ztráty zaměstnání a zdroje příjmů. Na druhé straně pak velké vlny solidarity, množství lidí, ochotných ke konkrétní pomoci, ale třeba i smyslu pro jemný humor, který mnohé neopouští ani v těžkých chvílích. Myslím, že to bylo ve čtvrtek, kdy jsem sledoval večerní zprávy a viděl jsem starší ženu s šálou okolo úst a jakýmsi chobotem na nose, která šla na nákup, tuším, že to bylo v Brně. Musím říct, že mě to upřímně pobavilo.

Kéž by tedy platilo i o nás a o celé naší společnosti, že to, co je samo o sobě zlé – nemoc, bolest a strach – může být také prostředkem, který nás přivede k tomu, že se na nás zjeví Boží skutky. Především ten, o němž jsme dnes slyšeli: prohlédnutí – navrácení zraku, tzn. poznání, že hodnoty jako je citlivost pro druhé lidi, smysl pro humor, neřkuli pak víry a společenství s Ježíšem, jsou cennější, než růst HDP, blahobyt a kariéra.

Kéž tedy každému z nás i celé naší společnosti Pán Ježíš i v těchto dnech potře oči blátem a omyje nás, abychom opravdu viděli.


3. neděle postní - Evangelium – Jan 4,5-42

Pramen vody tryskající do života věčného.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak (jak byl) - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: `Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: `Nemám muže'; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: `(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'„ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: `Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: `Jiný rozsévá a jiný sklízí.' Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno. To jsou, bratři a sestry, slova samařské ženy, která pronáší zhruba v polovině svojí rozmluvy s Ježíšem.

Naplnila se však? Oznámil nám Ježíš Kristus opravdu všechno? Všichni víme, že nám nedal poznat ani teorii relativity, ani nám nic neřekl o lidském DNA a dokonce nám nesdělil ani mnoho věcí, jejichž znalost by nám mohla velmi pomoci v běžném, každodenním životě. Např., jak léčit některé nakažlivé nemoci nebo zdali by nebylo lepší změnit od podzimu pracovní místo.

A přesto, když žena konstatuje, že nám Mesiáš „oznámí všechno“, Ježíš neprotestuje. Naopak, konstatuje jasně: „Já jsem onen slíbený Mesiáš, já, který s tebou mluvím.“

Jak tedy rozumět „všemu“, které nám Ježíš dává poznat? Ježíš nám oznamuje všechno podstatné o Bohu, o svém nebeském Otci a o jeho vztahu k nám. Oznamuje nám „všechno“ nezbytné k tomu, abychom mohli tímto pozemským životem jít s důvěrou, objevovat již v jeho průběhu ve svém nitru pramen vody tryskající do života věčného a jednou, na prahu věčnosti, spatřit Boha tváří v tvář.

Jakou Boží vlastnost nám však zvláště zřetelně odhaluje dnešní evangelijní vyprávění? Nazval bych jí „Boží úcta k člověku“. Boží úcta dokonce i k těm, a možná právě k těm!, kteří byli zvyklí spíše na odsuzování a pohrdání. Boží úcta, která vede k obrácení.

Na prvním místě je takto pohrdaným a svým okolím nepřijímaným člověkem bezejmenná samařská žena. Žije již se šestým mužem a ani ten není její skutečný manžel. Snad ji všech 5 předchozích odmítlo, snad u žádného z nich stále nenacházela to, co hledala. Kvůli svému životu se stala předmětem minimálně tázavých pohledů a uštěpačných poznámek obyvatel svého městečka. Proto přichází čerpat vodu za poledne, za největšího vedra, kdy všichni ostatní odpočívali ve svém domě. Nepřála si nikoho spatřit, protože měla dost oněch pohledů a dotazů. A přeci, u studny sedí muž, který jakoby čekal pouze na ní. Muž, který ví všechno o jejím životě, a přeci ji neodsuzuje. Naopak, zve jí, aby se učila uctívat Boha v duchu a v pravdě a slibuje ji už zmiňovaný pramen vody tryskající do života věčného.

Byla to právě tato úcta k člověku – Boží vlastnosti, kterou nám Ježíš dává nahlédnout – která stála na počátku jejího obrácení. Už nemusí dál hledat, už nemusí střídat partnery, cítí se být přijata a milována. Získává zpět ztracenou sebeúctu a tak běží od studny do města, k těm, které si nepřála vidět, a kteří jí pohrdali, a s velkou citlivostí a úctou – kterou sama prožila – je zve k setkání s Mesiášem.

A její krajané, Samaritáni, za Ježíšem nejprve vycházejí, následně ho zvou do svého města a mnozí v něj nakonec uvěří. Jsem přesvědčen, že i oni jsou zaskočeni (v pozitivním slova smyslu) Ježíšovou laskavostí a úctou. Víme totiž, že Samaritáni věřili v Hospodina, avšak Židé jim vytýkali, že jejich víra není čistá a vykázali je z jeruzalémského chrámu. V Ježíšově přítomnosti si však uvědomují, že Bůh na ně hledí jinak, mnohem milosrdněji, než jeruzalémští kněží a to je přivádí ke skutečné víře.

Zkusme proto také – podobně jako samařská žena a její krajané – na chvilku spočinout v Ježíšově pohledu plném úcty k našim životům a prosme ho, abychom ke zkušenosti přijetí Bohem dokázali zvát také lidi v našem okolí. Především prostřednictvím úcty a milosrdenství, které jim budeme prokazovat.