Meditační okénko

Kázání na neděli Zmrtvýchvstání Páně

Ježíšovo zmrtvýchvstání je událostí, která nám dává možnost podívat se na svůj život a svět kolem nás novým způsobem, jakoby novýma očima. Jistě jsme již mnohokrát rozjímali o proměně, kterou tato událost způsobila v srdcích apoštolů. Ti, kteří se po Ježíšově smrti ze strachu zamknuli v odlehlé místnosti, zřejmě se v mysli vraceli k událostem posledních dnů a kolísali mezi pocity sebe-odsouzením, sebe-lítosti a sebe-ospravedlnění, ti po jeho zmrtvýchvstání a naplnění Duchem svatým jdou do celého světa a hlásají zvěst o naší spáse.

Apoštolové a další učedníci tedy byli vnitřně proměněni a svým slovem, životem a svátostmi napomáhali k proměně mnoha dalších lidí. Nacházíme se tak u samého jádra života církve. Náš život spočívá především v tom, že se necháváme stále více proměňovat Kristem a dorůstáme do jeho podoby, a potom také v tom, že na této cestě pomáháme dalším lidem.

O cestě ustavičné proměny našeho vlastního života jsme slyšeli v dnešním 2. čtení. Setkání se Zmrtvýchvstalým, které prožíváme skrze Boží slovo a křest, je novým kvasem, který má prokvasit celé těsto, celý náš život. Proto nás apoštol Pavel vyzývá: Slavme svátky ne se starým kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je: s upřímností a životem podle pravdy.

Pak je zde ještě druhý prvek, totiž spolupráce na proměně života lidí v našem okolí. Možná si s tímto posláním často nevíme rady a ptáme se, jak na to. To nejdůležitější zajisté spočívá v již zmiňované cestě vlastní proměny, která je již sama o sobě svědectvím. Pokud se opravdu setkáváme s živým Kristem, není možné, aby si toho člověk s otevřeným srdcem jednou nepovšimnul. Pak je tu samozřejmě svědectví slova, které bylo svěřeno především apoštolům, ale v určité míře každému věřícímu. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že sv. Pavel na několika místech používá slovo „apoštol“ pro všechny, kteří, vedeni Duchem svatým, ve světě hlásají Ježíšovo vzkříšení.

Kromě těchto forem, jejichž důležitost si obvykle dobře uvědomujeme, bych rád zmínil ještě jednu formu svědectví. Zdá se mi, že ji podává postava, která byla nedělního rána u Ježíšova hrobu ze všech nejdříve. Je jí Marie Magdaléna. Tajemná „apoštolka apoštolů“. Ze synoptických evangelií (Mt, Mk, Lk) se zdá, že putovala k hrobu především proto, aby se zde vyplakala, případně nabalzamovala Ježíšovo mrtvé tělo. Z Janova líčení se spíše zdá, že šla k hrobu, jakoby „něco tušila“. Jakoby přes veškerou zřejmost Ježíšovy prohry, smrti a pohřbu tušila, že toto nemůže být konec, poslední slovo. Že musí přijít ještě něco, co si nedokážeme představit, ani to pojmenovat.

A tak zde Magdalénu vidíme jako vzor naděje, která neumírá ani v nejtěžších a lidsky beznadějných situacích. Naděje není pouhý optimismus. Je něčím mnohem hlubším. Optimista obvykle „věří“, že všechno nakonec nějak zvládne a ono to dobře dopadne. Člověk naděje je přesvědčen, že Bůh má ve svých rukou osud jeho života i tohoto světa, a to i přesto, že tomu z lidského hlediska nic nenasvědčuje.

Prosme, abychom byli lidmi, kteří se nechávají proměňovat častým setkáváním se zmrtvýchvstalým Kristem, kteří jsou ochotni v síle Ducha svatého hlásat evangelium, ale především lidmi, kteří žijí pevně zakotveni v naději, že osudy jejich životů i celého světa jsou v Božích rukou.

Pokud se tak bude dít, budeme pravdivými svědky Zmrtvýchvstalého.


Kázání na velikonoční vigilii

V životě každého z nás i v životě naší společnosti přicházejí události, které mohou téměř v jediném okamžiku všechno změnit. A to jak od dobrého k horšímu, tak od zlého k lepšímu.

Vzpomínám si v této souvislosti na jednoho mého známého – mladého, aktivního a úspěšného muže, který se právě chystal odjet na roční stáž do USA, když mu byla diagnostikována leukémie a bylo mu oznámeno, že musí okamžitě nastoupit léčbu. Jistě si dovedete představit šok, který prožíval on a jeho rodina, když místo studijní cesty na jednu z nejprestižnějších světových univerzit, směřoval urychleně do nemocnice.

Podobnou změnu – tentokrát pozitivní – zažil asi rok na to, když mu lékaři oznámili, že nemoc se s velkou pravděpodobností podařilo překonat… Samozřejmě, že šlo jen o jedno z mnoha lidských dramat, kterých se ve skrytu na celém světě odehrávají desetitisíce.

Existují však i události, které mohou otřást celou společností. Jednu z nich zřejmě prožíváme v těchto dnech. Možná ještě před měsícem nebo dvěma byli mnozí obyvatelé Evropy přesvědčeni, že žijí v nejbezpečnějším regionu světa a v jedné z nejklidnějších epoch dějin. Zdálo se, že nám nehrozí ani války, ani hladomor, ani přírodní katastrofy, ani epidemie nemocí, které bychom nedokázali léčit.

A ejhle, přišla současná pandemie koronaviru, a my prožíváme obavy a omezení, která nemají obdobu v celých dějinách. Snad poprvé od doby sv. Cyrila a Metoděje například nemůžeme veřejně slavit Velikonoce, abychom uvedli pouze jeden příklad, který je nás snad v tuto chvíli nejbližší.

Zkusme si ale představit (prozatím bohužel hypotetickou) změnu k lepšímu. Jak by se asi mnohým ulevilo, jaká změna by nastala, když bychom se zítra dozvěděli, že na koronavirus byl objeven lék, který není obtížné vyrobit a plošně distribuovat.

Vraťme se však k události, kterou dnes slavíme, k události Kristova Vzkříšení. Jde o událost, která změnila běh světa a dějin mnohem více, než leukémie, koronavirus, nejpřevratnější vynálezy v dějinách a cokoliv dalšího. Událost, která se týká celého světa, protože skrze Kristovu smrt a vzkříšení byl celý svět spasen. Zároveň však událost, jejíž význam si plně uvědomují jen někteří. Proto také jen některým opravdu změnila život.

Vidíme to jasně v Písmu svatém. Před malou chvílí jsme četli o ženách, pro něž byl Pán Ježíš vším. Aby ne, když např. o Marii Magdalské, která je ve všech evangeliích zmíněna jako první svědkyně vzkříšení, na jiném místě čteme, že z ní Ježíš vyhnal sedm zlých duchů. Osvobodil ji, vrátil k životu. A tato Marie časně zrána přichází, aby se vyplakala u hrobu. Měla za to, že to je jediná útěcha, která jí zbyla. Ježíšův hrob, vzpomínka na toho, kterého milovala, který byl mocný, přesto však umlčený prorok.

Pak se ovšem všechno mění. Marie si uvědomuje, že ten, jehož posmrtnou památku chtěla uctít, stojí živý vedle ní. Stojí tu dokonce, pokud to tak lze říci, „více, než živý“. Nevrátil se do tohoto pozemského života, podobně jako třeba Lazar, ale překonal smrt navždy. Žije novým, lidsky nepochopitelným, nebeským životem. Zůstává s Marií i s každým z nás navždy.

Marie, která věří, tedy prožívá ve svém životě zásadní změnu, a to změnu k lepšímu. Ví, že od této chvíle ji Mistr již nikdy neopustí.

Byli a jsou však také jiní, pro které Kristovo Vzkříšení neznamenalo a neznamená vlastně nic. I o tom se v Písmu mluví. Např. v Sk 25 čteme, jak apoštol Pavel káže o zmrtvýchvstalém Ježíšovi, židy to popudí a žalují na něho u římského soudu. Soudce je vyslechne a po několika dnech oznamuje svému nástupci: „Myslel jsem, že ho obžalují z nějakého zločinu, ale oni proti němu měli jen nějaké sporné otázky o náboženství a o nějakém mrtvém Ježíšovi, o kterém však Pavel tvrdil, že žije.“ Tušíme, že život člověka, který o Vzkříšení uvažuje tímto způsobem, zůstává naprosto beze změny.

Proto tuto velkou noc prosme, abychom opravdu uvěřili a náš život se změnil. Podobně jako se změnil život prvních učedníků, kteří nedělního rána pochopili, že Ježíšův, ani jejich osud nekončí v hrobu, ale v Otcově náručí; kteří pochopili, že nejsou na zemi ponecháni sami sobě, ale doprovází je a posílá Zmrtvýchvstalý Kristus; kteří zakusili, že nezůstávají ve svých hříších, vinách a výčitkách svědomí, ale jsou ospravedlněni.

Kéž toto všechno a snad i mnohé další, je zkušeností těchto Velikonoc!


Kázání při mši na památku Poslední večeře

Období několika dní a nocí, které proměnily tento svět. Nikoli zvenku, tak, že by to bylo možné na první pohled smyslově pozorovat, ale zevnitř. Kristus na sebe vzal veškerou tíhu lidského hříchu, přibil ho na +, pohřbil do země, aby pak 3. dne vstal z mrtvých a daroval nám nový život ve společenství s nebeským Otcem. To jsou Velikonoce, do jejichž slavení dnes vstupujeme. Vstupujeme do nich touto bohoslužbou, při které si připomínáme Ježíšovu Poslední večeři s učedníky a ustanovení eucharistie.

Mnohé z vás, kteří pravidelně čtete evangelia, možná napadla otázka: „Proč při dnešní bohoslužbě čteme z evangelia podle sv. Jana, který ve svém vyprávění ustanovení eucharistie přímo nezmiňuje, a nečteme raději z evangelií podle sv. Matouše, Marka nebo Lukáše, kteří popisují slavení hodu beránka, při kterém Ježíš bere do rukou chléb a kalich s vínem a pronáší ona slova, která tak dobře známe: Toto je mé tělo, které se za vás vydává, toto je kalich mé krve, která se za vás prolévá…?“

Možná bychom se mohli pokusit odpovědět za pomoci reflexe jednoho známého pražského kazatele, působícího v akademické farnosti, který v jednom ze svých postních kázání pronesl zhruba tato slova: „Dnes nás křesťany lidé obvykle poznávají podle toho, že jdeme v neděli do kostela – tedy slavit eucharistii. První křesťany však jejich okolí poznávalo po lásce. Lidé si při pohledu na ně říkali: ‚Hleďte, jak se milují‘!“

Na základě těchto slov bychom si mohli říct: „No jistě: Evangelista Jan nám chce ukázat, že podstatné není chodit do kostela, slavit eucharistii. Podstatná je pokora a láska k bližnímu. Taková láska, kterou Pán Ježíš naznačuje otrockou službou (mytí nohou bylo v jeho době prací otroků), kterou koná pro své nejbližší.“

Takový výklad by byl jistým způsobem lákavý, zajímavý pro ekumenický a mezináboženský dialog – protože na centrálním místě lásky k bližnímu by se jistě shodli představitelé všech náboženství – přesto však jednostranný a v posledním důsledku mylný. Proč? Protože evangelisté a celá dnešní slavnost nám chtějí dát porozumět, že slavení eucharistie – společenství s Ježíšem – láska k Bohu (to vše na straně jedné) a pokorná služba – láska k bližnímu (na straně druhé), jsou od sebe neoddělitelné.

Všichni křesťané, kteří už došli jistého sebepoznání a duchovní zkušenosti, jsou si dobře vědomi toho, že milovat, opravdu milovat, jak nás k tomu vybízí evangelium, tedy i své ideové odpůrce, lidi, kteří jsou nám nesympatičtí, nebo dokonce skutečné nepřátele, nejsme schopni jen ze své síly. Pokud bychom si mysleli, že stačí jen chtít a půjde to, upadli bychom do velké pýchy. Schopnost opravdu milovat, opravdu sloužit a nehledat stále jen sám sebe, je dar Kristovy milosti. A ta nám je obvykle vlévána skrze víru a křest, tedy skrze osobní přijetí Kristova vykupitelského díla – Velikonoc.

Eucharistie, jejíž ustanovení dnes slavíme, je pak duchovním pokrmem, který v nás Boží milost uchovává a rozhojňuje. Je tomu podobně jako s tělesným pokrmem. Nestačí se pouze narodit, je potřeba pravidelně přijímat výživu, aby člověk fyzicky sílil a zůstával na živu.

Snad ale teď některé z vás napadá další námitka. „Jak to se mnou je, když už jsem delší čas nebyl na mši ani u sv. přijímání, protože mám obavu, abych nenakazil sebe a své blízké nebezpečným virem. Jsem duchovně podvyživený, neschopný milovat druhé?“

Samozřejmě, že tomu tak nemusí nutně být, protože Bůh je vždy větší, než všechny prostředky, které nás k Němu vedou. Dokonce i než ty nejdůležitější prostředky duchovního života, kterými jsou křest, eucharistie a ostatní svátosti. Může se nám darovat i jinak, v jakémkoliv okamžiku a jakýmkoliv způsobem. A na to nesmíme zvláště v těchto dnech zapomínat.

Myslím si ovšem, že důležité je i to, když prožijeme, že eucharistie je pro nás natolik podstatná, že nám opravdu chybí. Tento prožitek totiž může prohloubit naši touhu znovu tento „živý chléb, který sestoupl z nebe“ přijmout a znovu si uvědomit, jak velkou hodnotu pro nás má. Vždyť sám Pán Ježíš říká na jiném místě Janova evangelia: To je ten chléb, který sestoupil z nebe… Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.

Prosme proto nebeského Otce za ukončení současné pandemie, abychom mohli, kromě mnoha jiných věcí, také jíst tento chléb, který sestoupil z nebe a v jeho síle sloužit našim bližním.


4. neděle postní

Usmíření hříšníka – uzdravení slepého – navrácení zemřelého k životu. To jsou, bratři a sestry, témata evangelií, kterým nasloucháme 3., 4. a 5. neděli postní. Jsou to texty určené především našim katechumenům, tedy dospělým lidem, kteří procházejí poslední fází své přípravy na křest.

Proč ale právě tyto texty? Jak spolu souvisí a jakým způsobem souvisí se křtem? Boží slovo i Katechismus katolické církve nás učí, že křest působí především 2 základní účinky. A těmi jsou: odpuštění hříchů a dar Ducha svatého, naplnění a vedení Duchem svatým.

Samařská žena, o níž jsme četli minulou neděli, zakusila především to, že je Ježíšem přijata, je jí odpuštěn její předchozí život a navrácena sebeúcta. Vidíme symbolické vyjádření prvního z účinků křtu, tedy odpuštění hříchů.

V dnešním evangelijním úryvku, tento aspekt křtu – tedy odpuštění hříchů – nevystupuje tak výrazně do popředí. Slyšeli jsme to hned na jeho začátku, když za Ježíšem přicházejí jeho učedníci, kteří se domnívají, že každé přirozené zlo, jakým může být třeba nemoc nebo tělesné postižení, je Božím trestem za hřích. Proto se ptají: Mistře, kdo zhřešil: sám (onen žebrák) nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Ježíš však neuznává tuto příliš pevnou vazbu mezi zlým jednáním a jeho bezprostředním důsledkem a odpovídá učedníkům jasně: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají je na něm zjevit Boží skutky. A jistě chápeme, že největším z Božích skutků, které se v životě tohoto člověka odehrávají, je jeho prohlédnutí. Nejenom fyzické, ale také jeho víra v Ježíše a přilnutí k Ježíši. A tak zde spatřujeme symbolické vyjádření druhého z účinků křtu, kterým je osvícení Duchem svatým. Nový pohled na vlastní život, na Boha, na svět kolem nás.

Nakonec – a nyní tak trochu předbíhám tempo liturgického roku, protože zmíním evangelium příští neděle – zde máme vyprávění o vzkříšení Lazara, mrtvého. Ten je obrazem člověka, v němž se oba dva účinky křtu spojují. Jakoby nám evangelista říkal, že každý, kdo skutečně prožije odpuštění a usmíření a skutečně žije životem Božích dětí, kteří díky daru Ducha svatého poznávají Boha jako svého milujícího Otce, prožívá nové narození. Povstává z duchovní smrti k životu. Nakonec už v Jan 3,3 můžeme slyšet Ježíšova slova, adresovaná Nikodémovi: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo v vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. A o několik veršů dále (3,7), pak udivenému Nikodémovi říká: (Tak se tomu) nediv, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova.

Před malou chvílí jsem řekl, že evangelia 3., 4. a 5. neděli postní jsou určená především našim katechumenům. Je tomu tak, protože právě oni by měli být těmi, kdo zvláště intenzivním způsobem prožívají hlubokou proměnu života, „nové narození“, které se má dovršit v momentu jejich křtu. A pokud ho prožívají, je to pro ně samé, ale i pro jejich okolí nejjistější důkaz o Božím působení v tomto světě.


Tolik slovo pro naše katechumeny. Zkusme se ale ještě velmi krátce podívat na dnešní evangelium jako na zvěst o naději pro situaci, kterou jakožto společnost prožíváme v těchto dnech.

Když si pustíme např. televizní zprávy, všimneme si pravděpodobně 2 věcí. Jednak množství těch, kteří trpí, ať už přímo v důsledku nemoci, v důsledku strachu či v důsledku ztráty zaměstnání a zdroje příjmů. Na druhé straně pak velké vlny solidarity, množství lidí, ochotných ke konkrétní pomoci, ale třeba i smyslu pro jemný humor, který mnohé neopouští ani v těžkých chvílích. Myslím, že to bylo ve čtvrtek, kdy jsem sledoval večerní zprávy a viděl jsem starší ženu s šálou okolo úst a jakýmsi chobotem na nose, která šla na nákup, tuším, že to bylo v Brně. Musím říct, že mě to upřímně pobavilo.

Kéž by tedy platilo i o nás a o celé naší společnosti, že to, co je samo o sobě zlé – nemoc, bolest a strach – může být také prostředkem, který nás přivede k tomu, že se na nás zjeví Boží skutky. Především ten, o němž jsme dnes slyšeli: prohlédnutí – navrácení zraku, tzn. poznání, že hodnoty jako je citlivost pro druhé lidi, smysl pro humor, neřkuli pak víry a společenství s Ježíšem, jsou cennější, než růst HDP, blahobyt a kariéra.

Kéž tedy každému z nás i celé naší společnosti Pán Ježíš i v těchto dnech potře oči blátem a omyje nás, abychom opravdu viděli.


3. neděle postní - Evangelium – Jan 4,5-42

Pramen vody tryskající do života věčného.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak (jak byl) - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: `Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: `Nemám muže'; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: `(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'„ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: `Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: `Jiný rozsévá a jiný sklízí.' Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno. To jsou, bratři a sestry, slova samařské ženy, která pronáší zhruba v polovině svojí rozmluvy s Ježíšem.

Naplnila se však? Oznámil nám Ježíš Kristus opravdu všechno? Všichni víme, že nám nedal poznat ani teorii relativity, ani nám nic neřekl o lidském DNA a dokonce nám nesdělil ani mnoho věcí, jejichž znalost by nám mohla velmi pomoci v běžném, každodenním životě. Např., jak léčit některé nakažlivé nemoci nebo zdali by nebylo lepší změnit od podzimu pracovní místo.

A přesto, když žena konstatuje, že nám Mesiáš „oznámí všechno“, Ježíš neprotestuje. Naopak, konstatuje jasně: „Já jsem onen slíbený Mesiáš, já, který s tebou mluvím.“

Jak tedy rozumět „všemu“, které nám Ježíš dává poznat? Ježíš nám oznamuje všechno podstatné o Bohu, o svém nebeském Otci a o jeho vztahu k nám. Oznamuje nám „všechno“ nezbytné k tomu, abychom mohli tímto pozemským životem jít s důvěrou, objevovat již v jeho průběhu ve svém nitru pramen vody tryskající do života věčného a jednou, na prahu věčnosti, spatřit Boha tváří v tvář.

Jakou Boží vlastnost nám však zvláště zřetelně odhaluje dnešní evangelijní vyprávění? Nazval bych jí „Boží úcta k člověku“. Boží úcta dokonce i k těm, a možná právě k těm!, kteří byli zvyklí spíše na odsuzování a pohrdání. Boží úcta, která vede k obrácení.

Na prvním místě je takto pohrdaným a svým okolím nepřijímaným člověkem bezejmenná samařská žena. Žije již se šestým mužem a ani ten není její skutečný manžel. Snad ji všech 5 předchozích odmítlo, snad u žádného z nich stále nenacházela to, co hledala. Kvůli svému životu se stala předmětem minimálně tázavých pohledů a uštěpačných poznámek obyvatel svého městečka. Proto přichází čerpat vodu za poledne, za největšího vedra, kdy všichni ostatní odpočívali ve svém domě. Nepřála si nikoho spatřit, protože měla dost oněch pohledů a dotazů. A přeci, u studny sedí muž, který jakoby čekal pouze na ní. Muž, který ví všechno o jejím životě, a přeci ji neodsuzuje. Naopak, zve jí, aby se učila uctívat Boha v duchu a v pravdě a slibuje ji už zmiňovaný pramen vody tryskající do života věčného.

Byla to právě tato úcta k člověku – Boží vlastnosti, kterou nám Ježíš dává nahlédnout – která stála na počátku jejího obrácení. Už nemusí dál hledat, už nemusí střídat partnery, cítí se být přijata a milována. Získává zpět ztracenou sebeúctu a tak běží od studny do města, k těm, které si nepřála vidět, a kteří jí pohrdali, a s velkou citlivostí a úctou – kterou sama prožila – je zve k setkání s Mesiášem.

A její krajané, Samaritáni, za Ježíšem nejprve vycházejí, následně ho zvou do svého města a mnozí v něj nakonec uvěří. Jsem přesvědčen, že i oni jsou zaskočeni (v pozitivním slova smyslu) Ježíšovou laskavostí a úctou. Víme totiž, že Samaritáni věřili v Hospodina, avšak Židé jim vytýkali, že jejich víra není čistá a vykázali je z jeruzalémského chrámu. V Ježíšově přítomnosti si však uvědomují, že Bůh na ně hledí jinak, mnohem milosrdněji, než jeruzalémští kněží a to je přivádí ke skutečné víře.

Zkusme proto také – podobně jako samařská žena a její krajané – na chvilku spočinout v Ježíšově pohledu plném úcty k našim životům a prosme ho, abychom ke zkušenosti přijetí Bohem dokázali zvát také lidi v našem okolí. Především prostřednictvím úcty a milosrdenství, které jim budeme prokazovat.